Nákupem papouška jsem si splnila svůj dětský sen. Začala jsem hledáním na internetu a zjišťováním, jaké druhy papoušků jsou. Povědomí jsem měla o velkých druzích, také jsem znala andulky, korely a tím moje znalosti končily. Poté, co jsem si něco přečetla o chování papoušků, o škodách, které můžou napáchat na vybavení bytu, jsem se rozhodla pro malý druh, pro Mníška. Podle rovnice malý zobák = malé škody. Hlavní podíl na rozhodnutí ale měl nejeden článek, který Mníšky popisoval jako mazly, komiky a přátelská stvoření. Nastalo pročítání inzerátů a následný výlet k Nymburku pro papouška. Před tím jsem už doma měla připravenou větší klec a vybavení v ní.
Začátek volnoletectví
Loni na podzim jsem na Facebooku zachytila informaci o létání v tenisové hale. Přivítala jsem to jako možnost nechat oba papoušky pořádně prolétnout a také jako příležitost seznámit se s jinými chovateli a vidět létat ary a ostatní druhy papoušků, které obdivuji.Měla jsem obavy, jak na prostor zareaguje Bobina, ale po ujištění, že doposud každého papouška v hale odchytili jsem jí otevřela klec. Bobina vzlétla na nejvyšší bod v hale, kde asi 20 minut seděla. Pozorovala, co se dole děje, pak sebejistě slétla na mé rameno. Přelétala ze sítě na mně, ale i na ostatní přítomné. Stal se z ní v ten moment mazel všech lidí a dětí.
Letos na jaře jsem se přidala k létání ve volné přírodě. V zimě pořídila kšíry a pilně trénovala. Bobina si ne a ne na kšíry pořádně zvyknout. Pokud jsem jí je nandala, bylo na ní vidět, že jí nesvědčí. Odevzdaně se nechala zakšírovat, ale radost z pobytu venku neměla.
Létání bez kšír
Na srazu volnoletců na Krásném jsem jí poprvé dala volnost. Chovala se vzorně, přeletovala z klece na rameno, na bidlo, na rameno a když jí to přestalo bavit, sama vlezla do klece. To mě nadchlo.Podruhé jsem jí vypustila v kempu, kde jsme na Krásném nocovali. Tam nastal drobný problém, protože se po vyplašení přidala ke dvěma arám, za nimi vzlétla do výšky, vzorně udělala zatáčku zpět ke mně, ale do cesty se jí postavil ohromný strom. Na něm přistála tak 10 metrů nad zemí a bála se slétnout. Naštěstí máme mezi sebou zdatného lezce, který pro ni dolezl, dal si jí na rameno, slezl dolů, a tam mi jí z poslední větve podal. Bylo na ní vidět, že je velmi ráda, že jsme jí zachránili.
Nyní už jí kšíry nedávám, ale jen na těch dvou místech, kam jezdíme často a Bobina a ostatní ptáci terén znají. Venku toho moc nenalítá, ale je na ní vidět spokojená a má spoustu podnětů od lidí a ostatních opeřenců.
Mám už pátý rok a je na mně velice fixovaná věřím jí, že neulítne. Stále se drží u mě a musí mě alespoň vidět.
